aneb jak člověk nemá dělat nic, do čeho se mu nechce a do čeho je štván jenom zvyklostmi.
Kdo mě zná, tak ví, že peču skoro pořád. Peču i koláče, většinou víckrát do roka. Kulaté, kynuté. Nikdy je nedělám na pouť. Tady je totiž zvykem dělat pouťové koláče motané. Ty nedělám vůbec. A chutnaly mi akorát ty od sněženky, jinak jsem v tom žádný zázrak nikdy nespatřovala.
Tak jsem se letos nechala vyblbnout, opsala jsem si nějaký recept na "svatební koláčky Marušky" a dala se do toho. A zas mám na pár let klid.
Dělaly se dobře, vypadaly dobře,
ale upekly se z nich "parchantíci". Až se rozleží, budou asi i dobré, ale na pohled je to dost ostudné. Zkrátka toho másla bylo moc, myslela jsem si to hned. (1/2kg mouky, 1/2kg másla, špetka soli, 2 žloutky,4dkg droždí 1/2 dcl mléka)
No nic, v sobotu jdu do práce a v neděli někam snad zdrhnem, nemusíme všechno....
3 komentáře:
Koláčky jsou úchvatný:)Taky mě ty pouťový záležitosti neberou:):)
No, právě, že moc úchvatně nevypadají. To mívám klasické kynuté jinačí fešáky. Ale na chuť jsou moc dobrý. J.
Tyhle koláče mi připomínají myslivecké knoflíky,no pověz kde jsi byla na inspiraci?haha
Okomentovat